Sen 9.díl

24. března 2017 v 16:30 | Smokie |  Povídky
Aaaano, další díl je tady, a začíná to trochu nabírat obrátky, už to mám úplně totálně vymyšlený jak to dopadne a všechno, jenom se nějak nedokážu dokopat k tomu, abych napsala další dílky. Ale věřím, že vám nevadí čekat, pokud to teda vůbec někdo čte... Nevadí. I tak si to užijte případní čtenáři. :D



Tma. Jaktože je ve tmě? Vždycky bylo všechno kolem tak bílé, tak jasné a najednou se kolem ní rozprostírá nekonečná temnota, ze které se může vynořit cokoliv.

Ona se ale bojí jen toho mužského hlasu, který ji pronásleduje téměř celý život. "Jak se ti tu líbí?" ozvalo se všude a zároveň nikde. Nedokázala určit zdroj zvuku, protože se ozýval všude kolem ní, tlačil ji do ušních bubínků, měla pocit, že jí pukne hlava, ale zároveň jakoby sotva pobrala význam těch jednoduchých slov vyřčených do nicoty a zároveň do nekonečna.

"Cože?" zeptala se potichu a plná strachu z odpovědi. "Líbí se ti tu?" zopakoval opět všudypřítomný zvuk, který se už ani nedal nazvat hlasem. Tohle nebylo lidského původu. "Ne." Odpověděla Ruth krátce a jasně. Byla zvyklá být upřímná a nic jí v tom nemohlo zabránit.

Je přece ve vlastní hlavě. Může si říkat co chce. Ale co když ne?

"Mělo by se ti tu líbit. Je to tu stejné jako ve tvém svědomí." Ozvalo se z temnoty. Ruth zůstala potichu a uvažovala, o čem to sakra ten hlas mluví. Jako v jejím svědomí? Nechápala ani slovo z toho, co tu bylo řečeno, nebo to možná ani chápat nechtěla. "Co tím myslíš?" zeptala se, ale nedostalo se jí odpovědi. Čím déle stála ve tmě sama, bez odpovědi, tím víc myšlenek ji zahlcovalo. Tma, ozvěna ticha a nejistota ji tížily jako obrovský balvan. "Počkat…" zašeptala potichu. Ozvěna ticha? Nic takového není.

Zvedla hlavu a zaposlouchala se do téměř nepostřehnutelného zvuku, který se rozléhal prostorou. Byl táhlý, nenápadný, ale postupně sílil…

Konečně. Byla vzhůru, ale ještě stále neotevřela víčka, aby to dala okolnímu světu najevo. Možná ani nechtěla, aby se o ní vědělo. Bylo by jí líp.

Z ulice se otevřeným oknem ozývaly nadávky občas přerušené klaksonem nějakého jedoucího auta. Poprvé v životě byla vděčná za zácpu na silnici. Vytrhla ji z toho hrozného snu. Ani nevěděla, že i když sníš, můžeš sledovat své vlastní myšlenky.

Bouchly domovní dveře a jí bylo jasné, že Harold odešel do práce. Konečně otevřela oči a zahleděla se do krásné, jasné ranní oblohy, která jí hned zlepšila náladu. Dalším pozitivem bylo, že nemusela do školy. Ano, bude hledat pozitiva. Nechtěla se už nechat zatlačovat do rohu realitou všedního dne, nedávných událostí. Chtěla žít.

Neochotně se zvedla z postele a vstoupila do kuchyně, kde byla cítit líbezná vůně čerstvě udělané kávy. Takovou dělá jen Max, pomyslela si Ruth a v tom jí došlo, že nejspíš bude na balkóně kouřit. Její domněnka se potvrdila, jakmile na onen balkón vyšla s šálkem kávy v ruce a zapalovačem v kapse. Max seděl opřený o zeď bez omítky a sledoval dohadující se řidiče pod sebou. Nejspíš jeden druhého nabourali, když se snažili zaparkovat.

"Jsi v pohodě?" odvážila se Ruth zeptat potichu. Max neodpověděl. Jen si mlčky potáhl z cigarety a dál sledoval vyostřenou situaci pod jejich balkónem. Ruth nevěděla kam s očima. Věděla, že by měla truchlit jako Max a tak si usrkla z hrnku horké kávy právě ve chvíli, kdy se Max rozhodl promluvit. "Asi budu potřebovat trochu víc času než jsem si myslel…" utrousil a Ruth se překvapením málem udusila onou kávou. "To my všichni…" odpověděla mu potichu a zaznamenala, jak se Max nepatrně usmál. Zvedla jedno obočí ale jen se mlčky podívala před sebe a nekomentovala to. Z dohadování dvou řidičů pod nimi se mezitím stala rvačka, kolem na balkónech stáli přihlížející a kdesi z dálky se ozývaly přibližující se policejní sirény.

"Myslíš si, že je to konec?" zeptal se zničeho nic Max. Ruth na něho chvilku nechápavě koukala. Mezitím se dole seběhli asi tři policisté a snažili se od sebe dva dospělé chlapy odstrčit. Moc se jim to ale nedařilo.

"Konec čeho?" zeptala se Maxe Ruth a vytáhla z krabičky, která ležela na parapetě, cigaretu a mlčky si ji zapálila. "No přece toho šílenství. Harold mi včera všechno řekl a podle toho, co jsem se dozvěděl to jen tak nepřestane." řekl tajemně Max, přičemž se na Ruth ani jednou nepodíval. Měla co dělat, aby mu nevrazila, protože takové tajnůstkáře nenáviděla ze všeho nejvíc.

"Můžeš mi to prosím trochu přiblížit?" zeptala se Ruth se zvýšeným sebeovládáním a Max se na ni konečně podíval. Policistům dole se mezitím podařilo oba muže narvat do policejního auta, které stálo bokem a se zaskřípěním gum odjeli. U poškozeným aut stál bezmocně třetí strážník, který se netvářil nijak nadšeně, že mu na práci dali zrovna tohle. Poupravil si modrou kšiltovku, kterou měl nasazenou na hlavě a vydal se do svého vlastního auta pro papíry k zapsání.

Max mezitím vyprávěl. Vyprávěl o sektě, která se Haroldovi rozhodla pomoct s jeho finančími problémy, vyprávěl o tom, jak Harold nebyl schopný splatit peníze, jak se musel odstěhovat kvůli výhružkám a nechutným snům. Ruth celou dobu pozorně poslouchala, aniž by mu jedinkrát skočila do řeči.

Když Max skončil, tázavě se na ni podíval, co na o teda říká. "Hmmm..." zamyslela se Ruth očividně. "Zní to jako scénář k nějakému filmu, nebo děsivá pohádka na dobrou noc. Nějaká od Bratří Grimmů." upřesnila své pocity z vyprávění Ruth a dopila polostudenou kávu.

"Vím..." odpověděl Max a usrkl si ještě z téměř plného hrnku. Ruth se podívala na ten její a potáhla si z cigarety. Byl na něm Mickey Mouse a hrnek by možná působil i pěkně, kdyby se přes Mickyho obličej netáhla dlouhá, začerněná prasklina. Micky tak vypadal o hodně smutněji, než by vypadal bez praskliny. Je to jako narušení jeho existence, která měla být určena ke kakaům na dobré ráno, měl stát vedle křupavých toastů s arašídovým máslem a marmelédou. Prasklina jakoby způsobila, že hrnek nakonec skončil na zaprášeném parapetu mezi špačky cigaret a smogem z města.

Ruth zničeho nic zamrkala očima a zvedla se. V žaludku jí příšerně kručelo. Protáhla tedy hubené tělo oknem, vedoucím na balkon, zpátky do bytu a otevřela lednici. Ta ale byla prázdná stejně jako její žaludek a tak jí nezbývalo nic jiného, než jít nakoupit. Když si oblékala své uplé šedočerné rifle, uvědomila si, že obchod je vlastně na stejně ulici, kde má její táta práci. Rozhodla se tam tedy stavit a prohodit s ním pár slov. To jí neublíží. A zmírní jeho pocit viny.

Rozloučila se tedy s Maxem a vydala se směrem k obchodu. Když seběhla ze schodů, rychle si ještě zastrčila nějaké bankovky do kapsy a prohlédla si ošuntělou reklamu na apple, které si všimla teprve teď. Při tom pohledu si vzpomněla na vlastní mobil se sluchátky, který měla schovaný v kapse. Zatímco se nějaký shrbený stařík s červenou čepicí na protějším chodníku snažil vylovit cokoliv užitečného z popelnice, ona si do uší strčila malé pecky a hudba se rozezněla.

Poslouchala staré kapely a zpěváky, co ještě skládali písničky se smysluplnými texty, které se jí vryly do paměti a ovlivňovaly ji. Formovaly její myšlení a pohled na svět. Těžko si mohla odnést ponaučení z písničky zpěvačky, které celé tři minuty opakovala dvě, maximálně tři slova. Svět kolem ní se v těch chvílích proměňoval na krásné místo plné barev a čekajících příležitostí. Nevnímala v té chvíli kde je nebo kdo kolem ní prochází, prostě vnímala vlastní existenci a užívala si okamžik, kdy zaznívaly jednotlivé tóny a slova.

Ani si nevšimla, že už stojí před tátovou dílnou a civí na ošuntělý vývěsní štít. Uvnitř se pohybovali jiní zaměstnanci, kteří byly jako včely v úlu. Vzájemně si nadávali do volů, nebo se snažili předčit toho druhého ve znalosti motoru právě opravovaného auta.

Prošla nenápadně kolem stěny až dozadu, kde zaťukala na nenápadné, kdysi dávno zřejmě bílé dveře. Otevřel jí samozřejmě její otec, který na ni překvapeně vyvalil oči. Všechno kolem jakoby se ztlumilo, i pracovníci jakoby by byli vzdálenější a tišší.

"Ruth, co tu děláš?" zeptal se a až teď si všimla, že na sobě měl to samé tričko jako včera a pravděpodobně i předevčírem. "Šla jsem nakoupit a tak jsem si řekla, že bych se tě mohla zeptat jestli něco nechceš... třeba sendvič, pivo nebo tak něco." začala nesměle. Nechtěla mu přímo říkat, že se prostě jen chtěla stavit a zeptat se jak se má. On se nestavil dobrých pár let.

"Ne, ne, to je dobrý..." odbyl ji Harold, který byl stále ještě v šoku. Když se Ruth na tváři objevil lehce zklamaný úšklebek, musel se tomu v duchu usmát. "Dobře, když mi koupíš colu budeš hodná. Pak se tu ještě můžeš stavit jestli budeš chtít." usmál se na ni přívětivě a do dlaně jí strčil několik dolarů. Ruth to z nepochopitelného důvodu zahřálo u srdce. Harold zavřel dveře od kanceláře se slovy, že musí dodělat nějaké papíry, ale ona tam pořád stála s úsměvem na tváři a v ruce žmoulala několik ohmataných bankovek.

"Takže Ruth, jo?" ozvalo se za ní zvláštně medovým hlasem a ona se prudce otočila. Nečekala ho tu ani v nejmenším, takže ji dost překvapilo, když spatřila Williama, jak se opírá o kapotu napůl rozebraného auta. Chvíli nebyla sto ze sebe vypravit půl slova.

"Kde ses tu vzal?" zeptala se ho nakonec s lehce natvrdlým výrazem ve tváři, za který by si hned nejradši nafackovala. Will se uchechtl a až teď si všimla jeho oblečení. Špinavé džínsy, bílé tílko, které odhalovalo jeho vypracovanou, snědou hruď a přes to stejná šedá ušmudlaná mikina, jakou měl včera pod riflovou bundou.

Pak se zarazila. Špinavé oblečení. Nakyslá vůně oleje. Pracně vydrhnutá špína za nehty, která byla ale bohužel zažraná. Proč ji to nenapadlo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 3. dubna 2017 v 15:43 | Reagovat

Já mám svůj sen,
v slunečný den.
Když si jdu ven
či na svět onen.
Jsem zas ten jeden,
co je z toho jelen.
:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama