Sen 7.díl

23. ledna 2017 v 12:32 | Smokie |  Povídky
Další dílek je tady! A já mám den po uzávěrce známek a teď už jen odpočítávám dny do jarních prázdnin, které mám od 13.2. Bože, to je za dlouho... No nic, nemám co říct, jen si užívejte života a tak dál, přeji příjemné počtení :)


"Upřímně, 'Autoservis u Harolda' zní dost lacině…" utrousil jen tak mimochodem Max, když nasedali do auta. Ve skutečnosti to řekl jen proto, aby mezi ním a Ruth nevládlo takové tíživé ticho. Jeho společnice to ale přešla bez komentáře a tak zatímco se jejich auto rozkodrcalo na cestu do neznáma, Ruth koukala z okna a přemýšlela, co řekne otci, až ho poprvé po čtrnácti letech uvidí.

Pozná ji vůbec? Když ji a matku opustil, zezačátku ji navštěvoval a to docela pravidelně. Ale jeho auto se před jejich domovními dveřmi objevovalo čím dál míň, až se přestalo objevovat úplně. Tak alespoň jednou za pár dnů zavolal, zeptal se, jak si jeho malá princezna vede ve školce, ale i to postupně utichalo a když se nedávno chtěla podívat, kdy jí naposledy zavolal, ani ho nenašla v historii prastaré pevné linky.

K osmým narozeninám jí poslal poslední dárek. Byla to ta nejlevnější Barbie v okolí sta kilometrů, ta s nekvalitními vlasy, které se na konečcích třepí, botami, které vypadají jako vypůjčené od klauna a umělým úsměvem, které nasazují filmové celebrity, když se fotí na přední stránky magazínů.

Nenáviděla tu panenku. Pojmenovala ji Můra a nakonec ji ještě před desátými narozeninami ostříhala na punka a upekla v mikrovlnce, když si hrála na kanibala.

Z víru vzpomínek ji vytrhla až chraplavá melodie její oblíbené písničky ozývající se z rádia, které Max pustil, aby nebylo takové ticho, když se mu nepodařilo navázat rozhovor. Mazlivé tóny pomalého rocku jí pomalu narážely na ušní bubínky, zatímco sledovala vyprahlou krajinu, ve které se občas objevil transparent s reklamou na blízkou benzínku. Ze všech sil se bránila spánku, protože věděla, že jestli usne, určitě se zblázní. Nepotřebovala od toho otravného muže v hábu další rady do života, stačilo jí, že se má dostat k otci. Proč, to se pravděpodobně dozví později.

Nechtěla nad tím teď přemýšlet a tak se snažila najít si něco, o čem by mohla uvažovat pokud možno delší dobu. Nic ale nenašla a tak dál nezaujatě koukala z okna a odhadovala, jak daleko od toho transparentu ta benzínka asi bude.
Pokaždé s sebou trhla, když GPSka oznámila, kam mají zatočit, aby se dostali do jakéhosi odlehlého městečka, k autoopravně jejího otce, kterého tak dlouho neviděla. Aniž by se podívala dopředu, věděla, že to město leží přímo před nimi a oni se k němu pomalu přibližují. Byla čím dál nervóznější, žaludek se ozýval tím nejhorším možným způsobem a tušila, že i Max nemá od vnitřního kolapsu daleko. Ani jeden z nich tam nechtěl, a aniž by někdo něco řekl, oba to věděli o tom druhém. S ubíhajícími metry atmosféra v autě houstla, a když zastavili před odrbanou budovou s velkým nápisem 'Autoservis u Harolda', ze kterého se pomalu odlupovala barva, bylo v autě téměř nedýchatelno.

Max se podíval na nehýbající se Ruth. Tupě zírala na nápis a z pootevřených úst se ozývaly těžké nádechy. "Nemusíme tam chodit…" řekl potichu a Ruth na něj koukla. "A kam bys chtěl jít?" zeptala se ho neplánovaně nepříjemným tónem. Sklopila řasy k zemi, aby dala najevo, že to tak nemyslela. "Já se s ním prostě alespoň jednou musím potkat… I kdyby jen kvůli Robovi." řekla zajíkajíc se. Max věděl, že by nejradši odjela na druhou stranu zeměkoule, ale nic neřekl. Ruth věděla, že Max něco tuší, ale taky nic neřekla.

S tímto nedůvěřivým mlčením vyšli z auta a zabouchli dveře. V tom se otevřely plechové dveře vedoucí do autoopravny a z nich vyšel obtloustlý muž, kterému mohlo táhnout tak na padesát. Pracovní kalhoty měl postříkané olejem a v rozcuchaných, krátkých hnědých vlasech se v odpoledním slunci leskl pot. Pozdravil je hlubokým, ale přesto optimistickým hlasem. Aniž by si je nějak extra prohlížel, přistoupil k autu. "Tak, copak tu máme za problém?" řekl s pohledem upřeným na stříbrné auto a založil si ruce v umaštěných rukavicích na prsou.

Ruth ho mlčky pozorovala za jeho zády. Max znervózněl, šlo to na něm vidět, a otočil se na nečinnou Ruth. Pak přistoupil k Haroldovi a s nezaujatým výrazem mu podal ruku. "Max Neal, těší mě…" "I mě těší…" řekl s úsměvem Harold, a když zpozoroval Ruth, trochu se zarazil a sjel ji pohledem od hlavy až k patě. Pak se doširoka usmál a Ruth svitla naděje, že by ji mohl i obejmout.

,,Jste mi nějaká povědomá slečno…" řekl rádoby laškovně. Ruth naprosto zmrzla a polkla naprázdno. To bylo snad ještě horší než kdyby jí neřekl ani slovo. "Jo, ahoj tati, taky tě ráda vidím…" řekl úsečně a zkroutila ústa do nepřirozeného, nasraného úšklebku, který signalizoval pouze to, že to pořádně posral.

Haroldovi zmizel široký úsměv z tváře a pustil Maxovu ruku, přičemž se na něj rychle podíval. Pak stočil pohled zase k Ruth a pak zase k Maxovi. "Do háje…" utrousil potichu.

O pár minut později už všichni tři seděli v Haroldově kanceláři. Všude se povalovaly kousky nedojedených obložených chlebů, špinavé hrnky od kafe a hlavně tuny papírů se vším možným. Od nákupních seznamů až po pracovní smlouvu. Ruth seděla na rozvrzaném křesle určeném pro zákazníky, kteří s Haroldem jednali, Max stál opřený o jakousi skříň, které kromě tiskárny dominovala také obří láhev s colou. Harold zamyšleně seděl na svém křesle, hlavu měl podepřenou pěstí a obličej mu z boku osvětlovalo matné, namodralé světlo počítače. Zamyšleně si Ruth prohlížel, ale ta ho nashledala tak zajímavým a místo toho hypnotizovala nějakou špinavou skvrnu na podlaze, která byla s největší pravděpodobností od oleje.

"Proč jsi vůbec přijela po tak dlouhé době?" zeptal se z ničeho nic Harold a upoutal tím její pozornost. Podívala se na něj. Nevypadal naštvaně, ale spíš překvapeně, avšak se nedalo mluvit o radosti. Spíš o jakémsi neutrálním pocitu, který mohl znamenat cokoliv. "Vážně to chceš probírat tady?" zeptala se ho se zvednutým obočím Ruth a nenápadně dala najevo, že v kanclu, kde jsou skvrny od oleje na linoleové podlaze na denním pořádku, nedávné události opravdu probírat nechce.

Harold rozhodil rukama. "Jak si dáma přeje. Odhaduju, že u mě asi nějakou dobu budeš chtít zůstat…" řekl jakoby mimochodem a popadl zaprášenou, obnošenou koženou bundu ležící na opěradle křesla. Vyšli z malinkaté kanceláře do dílny, kde se ozýval hukot jako by tam bylo deset dalších pracovníků. Jiskry ale létaly jen z jednoho rohu a Ruth ve tmě zahlédla nějakého muže s helmou na přes obličej, jak sváří jakési dvě železa dohromady. Nevěnovala mu přílišnou pozornost a už vůbec nevnímala, jak mu její otec říká, ať za sebou zamkne, až bude z dílny odcházet. Společně s Maxem nasedla do stříbrného auta a rozjeli se za červeným dvoumístným autíčkem, které se kodrcalo do centra města. Ruth sledovala procházející lidi s nepatrným zájmem a sama sobě se podivovala, že to šlo tak hladce. Věděla, že ale teprve bude muset všechno vysvětlovat a netušila, jak otci oznámit smrt jejího bratrance. Tušila ale, že dneska věci nebude vysvětlovat jen ona…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama