Sen 5.díl

5. ledna 2017 v 9:25 | Smokie |  Povídky
Tadá, a přichází pátej dílek, doufám, že se vám povídka líbí. Podle komentářů ji alespoň pár lidí čte a já píšu ráda, takže neskrývám svoji radost. Jako, vím, že spisovatelka asi nikdy nebudu (i když by mě bavilo jen sedět u počítače a vymejšlet příběhy - nadsázka), ale snažím se a i to se počítá. Mimochodem, tenhle týden je úplně super, protože nám odpadla snad polovina všech hodin z celýho týdne = těžkej chill. No nic, užívejte zimy, koulujte se a tak dál a další díl Snu je zdeeeeee:


Max zamrkal jednou, podruhé. Stále ještě mu dozníval v uších zvuk výstřelu, který se ozval před méně než vteřinou. Stál naprosto nehybně a odmítal si přiznat, že se něco takového ozvalo. To nemohlo být. "Robe!" ozval se najednou výkřik známého hlasu a to Maxe probralo z otupělosti. Projel jím impuls a zvedl jednu nohu a pak i druhou. Dal se do běhu a už od začátku byl zadýchaný. Nebylo to ale zadýchání z vyčerpání, ale z nervozity a neskutečné tíhy vědomí, že se Robovi něco stalo.

Rozeběhl se od auta a bleskově se blížil k rohu, za kterým bylo molo. Hlavou mu probíhaly tisíce myšlenek, jako před smrtí a přitom to bylo jen pár vteřin, než zahnul za roh a uviděl scénu před sebou.

Přes dunění v uších skoro neslyšel, jak na sebe v dálce povolává skupina lidí, dohadujících se, hádajících se. Jeho pozornost ale okamžitě upoutala tenká cestička krve, která se táhla od prostředka chodníku a zatáčela kamsi za špinavé popelnice, mezi kterými pobíhaly krysy.

Zase omámeně vyrazil vpřed a opět to pro něj byla skoro věčnost. Zadýchaný a zpocený doběhl k Ruth, která přidržovala hlavu raněnému Robovi. Vykašlával krev a pomalu modral, zatímco se mu z rány na hrudi řinula krev. Max hrubě odstrčil vzlykající Ruth, ale ta si jeho hrubosti ani nevšimla, nýbrž zase hned přiskočila vedle. "Robe.. Robe, to bude dobrý, musíš jen vydržet…" odříkával automaticky frázi, která měla Robovi navodit pocit jakéhosi bezpečí. Ten ho ale skoro nevnímal, jen křečovitě stiskl ruku, která ho pohladila po tváři a dál se dusil krví. "Musíme ho odtud nějak dostat, nemám mobil." řekla mezi vzlyky Ruth a Max okamžitě přikývl, protože on mobil neměl a Rob si ho ve spěchu, když odcházeli, určitě nestačil vzít. Vykoukl zpoza popelnic.

Místo čtyř postav v hábitech tu nyní stálo zhruba sedm lidí v úplně stejných pláštích a navíc měli auta a nepochybně i zbraně. Max i Ruth podvědomě okamžitě začali jednat - Vzali Roba z obou stran a tak, aby Robert vynaložil co nejméně námahy, se ho snažili dostat za roh, k autu. Za nimi se táhla cestička z krve, kterou Rob buď vyplivl na zem, nebo rovnou stékala přes oblečení z otevřené rány.

Konečně se jim podařilo dostat Roba za roh a tak Ruth rozrazila dveře auta a nastoupila, na klín si položila jeho hlavu a Max nastartoval auto. Gumy zakvílely a jejich malinké autíčko vyjelo rychlostí blesku z temné uličky. Lidé v kápích vyběhli za nimi a vystřelili párkrát po gumách, jenže kulky vždy minuly cíl a auto zajelo za další roh, směrem na hlavní cestu.
Jedna z postav tlumeně zaklela, otočila se na patě, vedle které dosud dohoříval špaček cigarety a vydala se ke svým zbývajícím kumpánům. "Teprve to začíná."

Max řezal jednu ostrou zatáčku za druhou a snažil se pokud možno dostat na cestu do nemocnice. Všude ale bylo na noční dobu nějak moc aut a tak bylo takřka nemožné jet jakoukoliv vyšší rychlostí bez rizika bouračky. Štěstí jim nebylo nakloněno. Náhle se ale uvolnil jeden celý pruh a tak Max rychle stočil volant, za ním se ozvalo nejmíň patero zatroubení a nadávky jakéhosi přetloustlého řidiče. Jenže nic z toho Max nevnímal.

Jediné, co pronikalo přes šedou clonu jeho mysli, byl každý Robův nádech a Ruthiin zoufalý pláč. Cítil, jak mu krev tepá v hlavě a volant mu klouzal pod zpocenými dlaněmi. Jako v omámení dupl na plyn a chtěl se v nejvyšší rychlosti prohnat křižovatkou.

Náhle se ale před ním pomalu objevil nákladní vůz, který nebylo možno nijak objet. Max bleskově zareagoval, dupl na brzdu a za skřípění gum se zastavili pár centimetrů před zadkem náklaďáku. "Kurva!" zanadával Max a ohlédl se na zadní sedadlo.
Rob pomalu mrkal ztěžklými víčky a každý nádech pro něj znamenal čiré utrpení. "Dělej Maxi…" ozvala se šeptavá prosba a Max se podíval na Ruth. Rozmazanou řasenku měla po celé tváři a slzy smáčely nejen její, ale i Robertovo oblečení.
Nemohl se na to dívat. Otočil se dopředu a neuvědomoval si, že i jemu se po obličeji kutálejí horké slzy. "Dělej, dělej, dělej…" mumlal potichu, přičemž křečovitě svíral volant a neustále prosebně zíral na semafor.

Když se před ním náklaďák rozjel, nehleděl na nějaké zasrané dopravní předpisy a objel ho obřím obloukem. Ozvalo se troubení snad ze všech stran, ale to Max už zatáčel na vedlejší cestu. Cestu do nemocnice. Opět se zběžně podíval dozadu. Kvůli skromnému osvětlení kolem silnice viděl Robův blednoucí obličej vždy jen na okamžik. Viděl, jak se dusí krví, viděl, jak mu vyděšené oči skoro vylézají z důlků a pak se k němu Ruth naklonila. Něco jí říkal, potichu a přerývaně.
Auto zapípalo, upozornění na nedostatek benzínu.

Max si otřel hřbetem ruky slzy, které ho zase pálily v očích a opět dupl na plyn - řítil se obrovskou rychlostí na prázdné silnici a modlil se aby dorazili včas. Vnímal jen probíhající stromy kolem cesty a občasné bliknutí pouličních lamp, které se míhaly okny a občas osvětlily krev rozetřenou po sedadlech auta.
"Maxi…" ozvalo se šeptem zezadu, "On… Rob…" nedokázala souvisle dopovědět Ruth a hlas se jí zlomil. Schovala obličej do dlaní a schoulila se do klubíčka. Max okamžitě pochopil.

Jako ve snu zpomalil a zastavil na odpočívadle vedle silnice. Měl v hlavě úplné prázdno. Nevnímal nic, nevnímal nikoho. Položil si hlavu na volant a s široce otevřenýma očima se chvilku díval na kontrolku ukazující rezervu.
V hlavě mu hučelo, jako kdyby mu vedle hlavy vybuchla nějaká obrovská bomba. Stále jako omámený vystoupil z auta a nadechl se ostrého nočního vzduchu. Teprve teď byl schopný se tam podívat.
Popošel a nakoukl do okénka, na zadní sedadlo. Dvě tmavohnědé oči na něho mrtvě zíraly ze zadního sedadla, u úst měl zaschlou krev a vedle se vzlyky otřásalo hubené tělo dívky.

Max se sesunul vedle auta a prudce se nadechl. Vyšel z něho dlouhý sten, ale hlavu skryl do dlaní a nechal slzy, aby mu smáčely oblečení. Seděl takhle dlouho, nehýbal se a jediná souvislá myšlenka, která mu vyplňovala celou mysl, byla Robertova smrt.
Už nebylo nic.
Už nebyl Rob.
Ale stále jsou tu oni.
A s nimi i lidé v kápích.

Zvedl se. Neznámá síla ho dovedla až za volant, dokázal nastartovat auto. Obličej mu ozářila první lampa, pak druhá. "Maxi?" ozvalo se chraplavě ze zadního sedadla. "Musíme se rychle dostat domů." řekl prostě a zařadil vyšší rychlost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 2:54 | Reagovat

nice

2 Smokie Smokie | Web | 6. ledna 2017 v 8:40 | Reagovat

[1]: Děkuji ;)

3 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 6. ledna 2017 v 22:02 | Reagovat

[2]: Nemáš za co

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama