Miska rýže

25. prosince 2016 v 22:36 | Smokie |  Povídky
Ouky. Dneska přidám něco z trochu jiného soudku.. k téhle povídce bych jen chtěla říct, že ji mám napsanou už delší čas a vztahuje se k anime Bleach, konkrétně k Hueco Mundo Arcu. Pravděpodobně toho moc nepochopíte, pokud jste toto anime neviděli, ale vřele ho doporučuji a chci říct, že je to hlavně příběh o zmatku v citech. Měli bychom se rozhodovat podle srdce a ne podle toho, co je nám pohodlnější. Ale znáte to... lidi jsou už takoví.


,,Kurosaki-kun..." pronesla polohlasem oranžovovlasá kráska, která seděla oděná do bílého u okna a doufala, že se možná ozve odpověď. Neozvala. Jako obvykle. Sklopila hlavu a po hladké kůži zahalené do tmy se jí začaly kutálet slzy. Vzlykání se rozléhalo po celém pokoji, ale na chodbu naštěstí nepronikalo. Kdo ví, kdo by ji mohl slyšet. Znovu vzlédla k oknu, i když věděla, že zavřená a bezmocná ničemu nepomůže. ,,Jestli... jestli jsi tam někde venku..." odmlčela se. Tuhle prosbu opakovala denně, snad už po tisící.
,,Prosím... dej na sebe pozor....." pronesla nakonec šeptem a znovu, jako každý den, se schoulila do klubíčka a rozvlzlykala se nanovo. Jako každý den znovu a znovu přemýtala, jestli její city budou někdy opětovány, jestli se vůbec někdy Kurosakimu otevřou oči a uvidí, jaký poklad má před sebou. Jako každý den si ale uvědomila, že je to jen bláhová naděje zrozená z její dětskosti a naivity. Někdy v ní zaplál plamen naděje, ale většinou byl v zápětí surově zadupán realitou okamžiku. Uvědomovala si to jen mlhavě - Sedí, tady, v pokoji s jedním malinkatým okýnkem, v obrovském sídle nějvětšího nepřítele všech shinigami, obklopená celou armádou jeho vojáků a přece doufá. Doufá v zázrak.
V tom se na chodbě ozvaly kroky. Rychlé a rázné. Tušila kdo to bude. Bleskově se zvedla a otřela si i ty nejnepatrnější zbytky slz. Mezitím spěchla na pohovku, kde se potom posadila a s naprosto nezaujatým výrazem se začala dívat z okna. Snažila se mít tvář sochy, tvář bez emocí, bez strachu, bez lásky. A pak kroky konečně utichly a dveře se otevřely. Inoue k nim vzhlédla, ale nevstoupil tam ten, koho čekala. Vytřeštila oči, nasucho polkla a čekala co se bude dít. Vysoký modrovlásek měl jen málokdy dobrou náladu. A už vůbec neznal něco jako soucit, lítost, či snad ohleduplnost vůči ženě. Vstoupil mlčky do pokoje a zavřel za sebou dveře. Orihime se konečně odvážila zvednout oči a setkala se s jeho mrazivým pohledem. Neměl oči jako každý jiný. Tyhle byly sitě modré a doslova se vpíjely do těch jejích. Měla pocit, že kdyby chtěl, tak by v ní mohl číst jako v otevřené knize.
Konečně se vzpamatovala. ,,Ehm... děje se něco pane?" odvážila se pípnout. Grimmjow se přerývaně nadechl a pak zase pomalu vydechl. ,,Aizen mi nařídil tě kontrolovat místo Ulquiorry...." řekl stručně a zpříma jí pohlédl do očí. Ne, že by mu to někdy dělalo problém. Inoue se napřímila a zpozorněla. Ani nevěděla co si má v takovéhle situaci myslet. Její tok myšlenek ale přerušil znovu jeho pronikavý hlas. ,,Budu sem chodit celkem často, stejně nemám nic lepšího na práci... Je ti to jasné, ženo?"
,,Orihime..." pípla znovu Inoue.
,,Cože?" zeptal se Grimmjow a s nechápavým výrazem se k ní přiblížil. Inoue váhavě couvla, ale nakonec se odvážila a podívala se mu zpříma do očí.
,,Orihime Inoue... Moji rodiče mi nedali jméno jen tak pro nic za nic..." řekla odvážně a vzdorovitě se mu podívala do očí. Grimmjow byl překvapený. Dokonce velmi překvapený. Nikdo se mu nikdy neodvážil takto vzdorovat, alspoň ne člověk v takovéhle situaci. A teď je tu ona. Nadzvedl obočí a přeměřil si Inoue zvláštním pohledem.
Za to Orihime nevěděla co si myslet. Na jednu stranu, byla ráda, že se vzmohla a dokázala to, ale na druhou stranu měla strach z jeho reakce. Zbije ji? Nebo dokonce zabije? A nebo jen odejde a po čase se zase vrátí? Už poněkolikáté za posledních pár minut polkla na sucho a sklopila hlavu. Pořád ale koutkem oka Grimmjowa sledovala.
,,Fajn..." vysoukal ze sebe nakonec Grimmjow. Otočil se na podpatku a kráčel ke dveřím. Inoue spadl kámen ze srdce a oddechla si. U dveří se ještě Grimm otočil. ,,Přinesu ti jídlo, tak tu mezitím nic neproveď.." a s tímhle odešel z pokoje. Dveře se zavřely a zvuk klapajících bot se pomalu vzdaloval chodbou. Orihime si pomalu sedla zpátky na pohovku a dlouze si povzdechla. Jako kdyby tady vůbec mohla něco provést. Na jednu stranu byla ráda, že odešel, ale cítila se zvláštně. Rozhlédla se po pokoji a zjistila, že to není samota. Chyběla jí přítomnost toho zvláštního muže, který kráčel chodbou, aby jí donesl něco k snědku. Chtěla o něm zjistit víc. Posadila se pohodlně na gauči a zaklonila hlavu. Pak se jí začaly klížit oči...
Grimmjow právě procházel chodbou, kterou se po celém obvodu rozléhaly jeho kroky. Hlavu měl sklopenou a očividně přemýšlel nad tím, co asi před půlhodinou zažil. ,,Tseh..." odsekl si nakonec a letmo se kouknul do misky s rýží, kterou nesl Orihime. Bylo to jediné co našel v Las Noches, takže neměla moc na výběr. Došel před její a dveře a zdvihl ruku aby zaklepal. Pak se ale zarazil. On je přece její stráž, může si do jejího pokoje chodit kdy chce a jak chce.
Po tomto rozhodnutí a zároveň zjištění vzal za kliku pokoje a zatlačil. ,,Hej, ženská tady máš to...." zarazil se uprostřed věty a zvedl obočí. Nedokázal pochopit, jak někdo může usnout na takovém místě. Za tichého troušení nadávek přistoupil k pohovce, kde Orihime usnula a chystal se do ní lehce kopnout. Pak se ale z nějakého jemu, samotnému neznámého důvodu, zarazil. Chvilku ještě nechal nohu ve vzduchu, ale pak ji pomalu položil na podlahu. Sám nechápal důvod jeho chování. Podíval se na svoji nohu jako na nějakého neposlušného poddaného, který si dovolil trochu víc než měl. Odsekl nějakou nadávku a pak položil misku s rýží na konferenční stolek.
Zabloudil očima k nehybné, klidně oddechující Orihime a zarazil se. Pohled mu najednou jakoby změkl a podíval se pozorněji. Vlasy, které jí spadaly do obličeje s s každým jejím vydechnutím trochu zachvěly, jednu ruku měla pod hlavou a druhá jí bezvládně visela z pohovky, skoro se dotýkala studené podlahy. Rty, které měly narůžovělou barvu, měla trochu pootevřené. Grimmjow na ni doslova zíral a nasucho polkl. Inoue se najednou trochu pohnula a pootočila se, což Grimma probralo. Otřepal se, zvedl a co nejrychleji opustil místnost. Zavřel za sebou dveře a kvapně odcházel od toho prokletého pokoje. Byl sám na sebe naštvaný že, byť jen chvilkově, podlehl.
Očima zkoumal podlahu, ruce měl v kapsách a nazdařbůh se procházel po Las Noches. Přemýšlel o tom co před chvilkou viděl a pokaždé když si vybavil tu andělskou nevinnost, tak se zamračil, odfrkl si a přidal do kroku. Po chvilce ho, ale stejně jeho zvědavost donutila si tento rituál zopakovat a pokračovat tak v jistém sebetrýznění. Nechápal proč Aizen přivedl sem zrovna ji, mohl si jako rukojmího vybrat kohokoliv jiného. Věděl sice, že Orihime má určité schopnosti, ale kdyby jich Aizen chtěl tak moc využít jak tvrdil, tak by ji nasadil do akce pokaždé, když se arrancaři vydávali do světa lidí. Proč tedy zrovna ona? Při této otázce se vždy znovu letmo podíval na svoji uzdravenou ruku. Chtěl to prostě jen nechat být, ale zároveň mu to neskutečně vrtalo hlavou. Chtěl se o ni víc zajímat, ale zároveň nechtěl vzbudit jakési podezření a projevit slabost. Při tomto dlouhém rozjímání se vždycky dostal k jedné, a té samé otázce - Proč ona?
Po neskutečně dlouhé době se rozhodl jít zase za ní. Kráčel po chodbě, ale něco nebylo v pořádku. V pořádku s ním. Místo obvyklé nabručelosti byl nervózní a v jakémsi očekávání. Aniž to zpozoroval tak se dostal k jejím dveřím. Chvilku před nimi jen stál, ale nakonec se uklidnil a se svým obvykle nasraným výrazem dveře otevřel. Seděla na pohovce, nepřítomný výraz jako vždycky. Miska rýže na stolku byla netknutá. Pomalu vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Slyšela ho, věděla že je tady a přitom považovala ze nedůležité projevit mu pozornost. Její netečnost ho jen popudila. ,,Proč nejíš?" zeptal se jí, ale odpovědí mu bylo ticho. Zamračil se, ale stále nic neříkal, nechtěl narušit to nesmírné ticho které tu panovalo. Trochu popošel, aby si mohl lépe prohlédnout její obličej osvětlený měsíčním svitem. Nepřekvapilo ho, když se po krásném obličeji z očí koulely slzy a dopadaly na již zmáčenou látku jejích šatů.
Později uvažoval nad tím, co ho v tu chvíli donutilo z pokoje odejít. Vždyť chtěl jít za ní, chtěl ji poznat. Sám nechápal svoji spontání reakci, ale nelitoval jí, protože jí stejně tehdy neměl co říct. Neměl právo. Starý Grimmjow by jistě usoudil, že právo samozřejmě má, dokonce svaté, protože ho tím pověřil Aizen. Jenže tohle už patrně nebyl úplně ten původní Grimmjow. Pomalu, ale jistě se začal měnit na někoho jiného.
Když od Inoue odešel, tam ještě dlouho trvalo, než se dostal do svých komnat. Jakmile tam dorazil, tak se opřel o stěnu a hlasitě vzdychnul. Už jen tohle se mu naprosto nepodobalo a on to věděl. Děsilo ho to, dráždilo, ale stejně dobře věděl, že nad tím nemá vůbec žádnou moc a tak se rozhodl to nechat být.
Nějaký čas to takhle šlo každý den. I když to vypadalo že Orihime Grimmjowovy návštěvy ignoruje, tak opak byl pravdou. Věděla o jeho přítomnosti a každém kroku v místnosti, to jí prostě nemohlo ujít. Ostatně, Grimmjow si toho brzy všiml, ale to nijak neovlinilo jeho chování. Pokaždé, když se tam ocitl, vedli spolu němé rozhovory za přítomnosti měsíčního světla. Jejich rozhovory, ale nebyly tak úplně němé. Ne v tom pravém slova smyslu.
Jednoho dne se Inoue konečně odhodlala a pohlédla mu do očí. Grimmjow tehdy seděl naproti ní a naprosto to nečekal, tak ho to trochu vyvedlo z míry. Nehnul však ani brvou a upřeně se na ni zadíval. To ji trochu polekalo a tak sklopila řasy k zemi, ale po chvilce už se mu do tyrkysově modrých očí podívala. Takhle to trvalo snad celou věčnost, ale pak se Grimmjow najednou zvedl k odchodu. Orihime na něj vrhla vyčítavý pohled. ,,Proč odcházíš?" Zastavil se s rukou na klice a chvilku se nehýbal. Pak bez odpovědi kliku stiskl, vyšel ze dveří a odešel. Litoval toho, že jí tehdy neodpověděl, ale co by jí řekl? Že v jejích očích vidí výčitku, která mu nedá spát? Že mu ona nedá spát? To by jí v životě neřekl. Má ji hlídat, to je jeho jediný úkol. Nic víc ani nic míň.
Znovu, jako každý den v tu samou dobu jí nesl misku s rýží. Tady dole, v nejzazším koutu lidských myšlenek nešlo poznat, jestli je poledne nebo ne. Čas tady určovala miska rýže. Zastavil se před jejím vězením a znovu zrozpačitěl. Už to na jeho vkus trvalo moc dlouho, tohle nebyl vůbec jeho styl. Jako každý den vzal za kliku a pomalu otevřel dveře. Nebylo pro něj žádným překvapením, že seděla na sněhobílé pohovce, dívala se do prázdna a miska s rýží na stolku byla opět plná. Od svého příchodu snad nic nesnědla.
Jídlo. Ano, to je to. Postavil teplou misku vedle té studené a sedl si na konferenční stolek, jen asi půl metru od ní. Viděl, že znejistěla a zpozoroval třes v jejích hubených rukou, přesto se ale snažila na sobě nedat nic znát.
Odhodlal se a vzal ji za zápěstí. V další chvíli se pokojem rozlehlo plesknutí. Vůbec nečekal že by se odhodlala mu dát facku, nebo něco podobného. Nebolelo to, ale byl překvapený. Stejně tak i ona. Podíval se jí zpříma do očí, rudý otisk na tváři, ale stále mlčky držel její pohublou ruku v té svojí. Začala zrychleně dýchat, protože věděla, že tohle dělat opravdu neměla. Respekt se proměnil v strach a po tvářích se jí začaly kutálet slzy panické hrůzy. Co přijde? Zabije ji, nebo při nejlepším jen uhodí? Nikdy by neřekla že bude mít takový strach z fyzické bolesti.
Ale on jen čekal. ,,Co vidíš?" zeptal se zničeho nic. Hleděla na něj a nechápala otázku, tak se zeptal znovu. ,,Co vidíš?" ozval se podruhé a jeho hlas se rozlehl místností. ,,Ruku?" vysoukala ze sebe nejistě. ,,Já vidím kosti." oznámil jí a prtem přejel po jejím vyhublém zápěstí. Pustil ji a prudce se zvedl k odchodu. Když otevřel dveře, ještě se na ni otočil. ,,Sněz něco, ať máš sílu utíkat až pro tebe přijdou." oznámil do ticha a zavřel za sebou dveře.
Seděla a mlčky zírala na dveře, u kterých už nikdo nebyl. Pak stočila pohled na stůl, na kterém stály obě misky - studená a čerstvě uvařená rýže. Pro jednu misku se natáhla a chvilku sledovala páru stoupající z horké rýže. Naprázdno polkla.
Ještě ten den k ní došel. Opět s tím samým nepříjemným pocitem v žaludku otevřel dveře a s jistou radostí zpozoroval, že jsou obě misky prázdné. Musela mít opravdu hlad. Podívala se na něj zpod tmavých řas a on se na ni nepatrně usmál. ,,Vidíš jak to jde." řekl spokojeně. Samotného ho překvapila nečekaná vlídnost, kterou s ní jednal. Zrovna když se shýbal pro misky, ucítil na sobě její pohled a tak se jí podíval zpříma do očí. Trochu ucukla, ale nepřestala ho starostlivě pozorovat.
Teprve až když ho požádala, aby si sedl naproti ní mu došlo, že sledovala zarudlé místo na tváři po pořádné facce, kterou mu před pár hodinami dala. Zamračil se. ,,Nepotřebuju od tebe ošetřit kvůli takové prkotině.." řekl nevrle a chystal se k odchodu. Orihime ho ale nečekaně chytila za ruku. Zarazil se a překvapeně se na ni podíval. ,,Prosím... zůstaň." šeptla a stydlivě se na něj podívala. Čekal snad všechno, jen ne tohle. Nic neřekl a zůstal sedět na konferenčním stolku, zatímco ona vyvolala Santen Keshun. Zavřel oči a ucítil lehký, šimravý pocit na tváři, který zažil už kdysi.
,,Myslím.." začal opatrně. ,,Myslím že by ses tu klidně mohla volně procházet. Ať nejsi celý den zavřená tady..." řekl jakoby mimochodem a snažil se dát najevo naprostou nezaujatost.
Podíval se na ni přes žluto-oranžové světlo a zadíval se do jejího obličeje. Netvářila se nijak zvlášť smutně, ale štěstím se to rozhodně nazvat nedalo. Dvakrát zamrkala. Vůbec nevěděla co mu na to odpovědět. ,,Děkuju..." vypadlo z ní nakonec potichu a sklopila oči pod jeho pohledem. Udivovalo ji, jak s ní v poslední době jednal. Připadalo jí, že je k ní vlídnější, že by o ni přece jen mohl mít starost.
Ne, to je hloupost, zavrtěla hlavou. Je to arrancar, ti nemají starost s nikým, ani když jde o jejich vlastní lidi. Odvážila se mu podívat do očí a setkala se s jeho upřeným pohledem. Měla pocit, že v ní může číst jako v otevřené knize, může si listovat stranami, jak se mu zlíbí a kdykoliv přeskočit i pár kapitol. Ránu už měl vyléčenou a tak techniku odvolala. Ani jeden z nich se nehnul a dívali se jeden druhému do očí. Ani on, ani ona nechtěli uhnout. V tom si odkašlal. ,,...Měl bych jít... A nenech se zabít, až půjdeš ven, Orihime." řekl směrem k ní když vycházel ze dveří.
Jakmile v pokoji osaměla, zhluboka si oddechla. Oslovil ji jménem. Byl na ni milý. Dal jí alespoň částečnou volnost. Co se tady děje?! Chytila se za hlavu a zatřásla s ní. Nerozumněla tomu. Pak se podívala na dveře, které vedly pryč na chodbu.
Možná si to ani neuvědomil, ale s jeho svolením mohla teď klidně utéct. Těkala očima sem a tam, aniž by věděla, co má dělat. Kdyby to zvládla, dostala by se zpátky domů, ke Kurosakimu... Ichigo. Při této vzpomínce na její životní lásku ji zabolelo u srdce. Cítila se zmatená a podvedená sama sebou. Svými city. Zatřepala hlavou, aby tyto černé myšlenky zahnala. Musí se odtud dostat, aby mu pomohla. Miluje ho.
Ale když ji po cestě chytí Loly a Menoly, bude po ní. O tom nemusela ani přemýšlet, protože ty dvě by ze samé žárlivosti nejradši rozsápaly i samotnou Halibel. Nikdo se přece nemohl lísat k jejic milovanému Aizenovi. Inoue znovu zašilhala ke dveřím a povzdechla si. Jako vždy pohlédla k oknu, ze kterého na ni shlížel srpek měsíce. "Kurosaki-kun..." pípla potichu s náznakem pláče v hlase, ale už to neznělo tak prosebně jako kdysi..


Seděla tam a nebyla schopná slova. Byl tu, stál před ní. Její Ichigo pro ni přišel a bojoval pro ni s Grimmjowem, který ležel opodál polomrtvý v písku. I když věděla, že by se měla radovat, žádné ulehčení nepřicházelo. Ichigo nebyl ani otočený na ni, jelikož bojoval s Nnoitorou, který Grimmjowa pravděpodobně před chvílí dorazil. Stále se krčila v úkrytu za kusem zbořeného sloupu, šaty napůl rotrhané a stále očima hypnotizovala ležící modrovlasou postavu, která sebou občas škubla v křeči.
V tom se v ní něco zlomilo a vyběhla zpoza kamenného sloupu. Neliel na ni volala, ať se vrátí, že je to nebezpečné, ale ona jakoby ji neslyšela. Doslova cítila, jak se na ni Ichigo překvapeně otočil, ale stejně běžela za modrovlasým, který ležel nehybně v písku.
V rychlosti k němu poklekla a zkontrolovala, jestli dýchá. "Sakra..." ozvalo se chraplavým hlasem z jeho úst a Grimmjow otevřel oči. Orihime se na něj nepatrně usmála. "Co ty tu děláš? Běž se schovat..." řekl přerývaně a Inoue měla co dělat, aby se nerozplakala. Stejně to bylo marné, protože v dalším okamžiku ucítila, jak se jí po tvářích koulí horké slzy. Už zase.
"Nemluv..." řekla a vyvolala Santen Keshun, aby alespoň trochu vyléčila ty nejhorší zranění, která mu Ichigo způsobil. Podívala se jeho směrem a zpozorovala Kenpachiho, který mu běžel na pomoc. Měla pocit, jakoby ho zrazovala, ale cítila, že je to tak správné. Ustraraně se na Grimmjowa podívala právě ve chvíli, kdy k ní natáhl ruku a hřbetem zjizvené ruky ji pohladil po tváři. Chytila se jeho dlaně a přitiskla si ji na obličej. Cítila, jak z něj vyprchává teplo a jak postupně chládne. "Grimmjo..." zašeptala spíš pro sebe a co nejvíc se soustředila na jeho hojící se zranění, která se pomalu zatahovala. Grimmjow nabral barvu v obličeji a ruka, kterou si držela u obličeje jí opětovala stisk.
"Orihime, musíme jít." vytrhl ji z myšlenek známý hlas. Otevřela oči, vzhlédla a před sebou uviděla vysokého oranžovovlasého mladíka, jak nenávistně pozoruje uzdravujícího se Grimmjowa. Na chvilku nebyla schopná dýchat. Když ho teď opustí, nemusí přežít. Ichigo se na ni ještě víc zamračil a ona pomyslela na všechny své přátele, kteří pro ni do Hueca Munda přišli, na všechny, kteří byli ochotní se pro ni obětovat. Kurosaki se otočil s tím, že Orihime půjde za ním a tak Inoue pomylu pouštěla ruku Grimmjowa, který začal po odvolání její techniky opět upadat do bezvědomí.
Mělo to být takhle. Musí jim oplatit to, že pro ni přišli, ale za jakou cenu?
"O-omlouvám se..." vyhrkla mezi vzlyky a utekla za Kurosakim, který na ni s Neliel už čekali. Grimmjow nehybně ležel a sotva vnímal, že pár metrů od něj bojují jedni z největších zabijáků v Huecu a Soul Society vůbec. Stále cítil na ruce její teplo, které ale postupně mizelo a stále cítil její sladkou vůni, kterou měl tak rád. V hlavě měl úplné prázdno a snad poprvé v životě nevěděl, co si má myslet. Natočil hlavu a spatřil oranžovovlásku, jak běží za hubeným shinigamim. Nakonec se jen ušklíbl, aby zakryl bolestný výraz v obličeji.
"Tseh,... lidi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama