Sen 1.díl

30. října 2016 v 22:57 | Smokie |  Povídky
Toš, aby to tu za poslední týden tak nezelo prázdnotou, máte tu něco na přečtení. Konkrétně tuhle povídku už mám rozepsanou fakt dlouho, ale stále ještě na ní pracuju. Mám ji ráda, je to takové moje malé děťátko, tak doufám, že se někomu bude líbit. Když se tu objeví alespoň jeden komentář, přidám další díl ;).


Bílá.

To bylo jediné slovo, které to mohlo vystihnout. Bílá. Napjala konečky prstů, ale necítila je. Bílá je čistota. ,,Máš ráda bílou?" ozvalo se. Zase za ní přišel. Otočila se a upřela na něj tmavé, zmatené oči. Seděl tam - na ničem a od holé lebky se mu odráželo světlo pocházející odnikud. Myslela ne, ale chtělo se jí křičet ano. Radši tedy neodpověděla. ,,Kdo jsi?" ozvala se do ticha její otázka. ,,Nikdo podstatný..." uchechtl se muž a napřímil se. Teprve teď si ho mohla pořádně prohlédnout, nikdy se jí neukázal v celé své kráse. Černý plášť odhaloval jen oholenou hlavu, na obličeji se rýsovaly drobné vrásky a z běloby na ni koukaly dvě nepřirozeně světle modré oči. Mohlo mu být čtyřicet, maximálně padesát, uvažovala. Bála se ho, ale zároveň chtěla za každou cenu zjistit co je zač. Popošla blíž, ale muž se k ní otočil zády. ,,Kam jdeš?! Zrovna teď?" okřikla ho a muž se opět zastavil. ,,Ruth!" zadunělo jí v uších jakoby z dálky. ,,RUTH!" Zahučelo jí v hlavě a ona otevřela oči.



,,Ruth, dělej vstávej!" řval na ni její bratranec Robert a cloumal s jejími hubenými rameny. Chvilku na něj jen ohromeně zírala, ale najednou ho rázně odstrčila. ,,Proboha, už se konečně nauč budit lidi! Měli by tě poslat na nějaký kurs, nebo tak něco!" prskala nakvašeně a Robert jen zdvihl obočí. ,,Až bude něco takového existovat, tak mi dej vědět. Teď ale dělej, máš vedle snídani." S těmito slovy odešel z pokoje, aby se mohla obléct a nachystat do školy.

Další zkažený den, pomyslela si a zvedla se z postele. Zívla a podrbala se v nakrátko zastřižených, světle hnědých vlasech. S tímto se koukla do zrcadla a vylekaně uskočila. Pod očima se jí rýsovaly obří černé kruhy, které měla vždy když se jí zdálo o tom chlapovi v kápi.

,,Jo no..." zamumlala si pro sebe. Sen se jí zdál už asi od deseti let, jenže nikdy v něm nebylo skoro nic jasné. Tentokrát ale ano. Tentokrát na ni promluvil jako první, tentokrát viděla jeho tvář. Při oblékání přemýšlela, jestli to něco znamená, ale tuto myšlenku nakonec zavrhla. Je to pořád jen sen. S těmito myšlenkami překročila práh svého pokoje a vešla do kuchyně. První co uviděla byl Robert, jeho přítel Max a obří snídaně zabírající celou plochu stolu, u kterého vždy jedli. Robert a Max spolu byli teprve půl roku, ale Max se k nim nasáčkoval už po dvou měsících jejich vztahu. Měli se opravdu rádi, to respektovala. Jen jí vadilo, když i ji její vrstevníci viděli jinak. Jenže realita byla umírněnější.

Otráveně prošla kolem stolu, přičemž popadla kafe a balíček cigaret. Dávno se přestala koukat na obal a značku, věděla totiž, že si Max i Rob potrpí na kvalitní tabák. Neměla se čeho bát. ,,Hej, ty jsou moje!" zahučel Maxův hlas za jejími zády. ,,Dík za jednu..." odpověděla polohlasně a vyšla na balkon. Do očí ji udeřilo jasné denní světlo, které se marně snažilo vyhrát lítý souboj s městským smogem. Z kapsy od kalhot vyhrabala zapalovač a zapálila útlou cigaretu v ústech. Se značnou úlevou vdechla kouř a zase pomalu vydechla. Dělalo jí to dobře. Posadila se na starou, rozvrzanou židli a napila se kafe s mlékem. Slastně zavřela oči.

Tohle raní potěšení si dopřávala téměř denně. Nikdo jí nebránil a navíc by bez toho už ani nemohla existovat. Dvě její nejmilejší věci - Káva a cigára. ,,Neměla bys tolik kouřit, je ti teprve šestnáct..." ozval se hlas, který ji vytrhl z rozjímání. Otevřela oči a podívala se na svého bratrance. Poučoval ji a sám si právě zapaloval cigaretu. Jemu ale bylo nějakých dvacet čtyři. Beze slova se podívala dolů z balkonu a usrkla z hrnku. Pod ní byla špinavá ulice. Ranní větřík si pohrával s pohozenými sáčky a obaly od čokolád, které přetékaly z košů a končily v rozšklebených tlamách kanálů. Někdo zase ukradl poklopy. Smrad z nich se linul až sem nahoru, tak nakrčila nos a radši přebila pach splašků cigaretovým kouřem.

,,Zase se mi zdál ten sen." přerušila ticho a on se na ni podíval. V dálce zněl ruch velkoměsta, ale tady, jako kdyby umíral a z posledních sil se snažil dostat do podvědomí lidí. ,,Je to jenom noční můra..." snažil se ji upokojit, ale skočila mu do řeči. ,,Jenže tentokrát to bylo jiný." řekla podrážděněji než chtěla a on zpozorněl. ,,Je čím dál výmluvnější a mám pocit, jak kdyby měl něco na srdci..." ,,Ptákovina. Svět ovládají mafie a drogy, žádní mágové." ukončil to rázně a típl cigaretu. ,,Jdu do práce, Max má dneska volno, tak na něj zase neřvi..." dodal a s výhružným pohledem zalezl zpět do bytu.

Ruth také spěšně vypila zbytek studené kávy a vdechla posledních pár dávek kouře, než sadisticky zamáčkla špaček do popelníku. Málem vypáčila dveře když vpadla zpátky do bytu a Max právě uklízel zbytky po snídani. ,,Chceš odvézt do školy?" ozvala se směrem k ní otázka aniž by se odtrhl od umyvadla. ,,Né, dík, dojdu sama... " zamumlala a strhla z věšáku černý kabát. Poté co se zběžně upravila v zrcadle si nasadila batoh na záda a práskla za sebou dveřmi bytu.

Klapot bot se rozléhal celým panelákem, ale její myšlenky byly někde úplně jinde. Robert by určitě došel k závěru, že zaobírat se něčím tak triviálním jako je neškodný sen tak dlouho není zdravé, jenže ona nebyla Robert. Při každém kroku z každého schodu se jí před očima znovu a znovu objevovala tvář muže. Znala ho tak dlouho a přece dnes viděla jeho tvář prvně. Vryla se jí do paměti a celou si ji podmanila. Prošla kolem hloučku lidí, kteří se četli jakési oznámení nalepené na domovních dveřích a vyšla na ulici prosycenou pachem nevynešených popelnic. Rob slíbil, že najde lepší byt. Vždycky sliboval a málokdy dodržel.

Bez povšimnutí procházela kolem prázdných plechovek coly povalujících se na chodníku a při každém závanu větru si uvědomovala prázdnotu, která ji ve snu vždy obklopila. Jako by existovala jen ona a ten muž.

Ve svém zamyšlení neměla šanci si povšimnout, že ji z druhého chodníku pozorují dvě oči. Oči světle modré barvy posazené do propadlých důlků na vyholené lebce.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Inkognito Inkognito | Web | 30. října 2016 v 23:17 | Reagovat

Tak jsi me opet potesila. Rozhodne druhy dil pridej. :) moc pekne napsane. Jsem zvedavy, jakou roli bude v dalsim dile hrat ten plesaty muz.

2 Smokie Smokie | Web | 31. října 2016 v 13:52 | Reagovat

[1]: Děkujuu, není to nic extra, ale snažím se ;)

3 Magicmax Magicmax | Web | 31. října 2016 v 17:57 | Reagovat

[1]:: Hele nejseš náhodou já? jednou nedávno jsem psal na nějaký oblíbený blog jako Inkognito a mám zlozvyk že dávám na kolonku web cizí odkazy. No nic...
Upřímně:
Já nemám rád povídky a to jen z jednoho duvodu - že se je nutím číst. At jsou dobré sebe víc.
,,Nikdo podstatný..." - to není nijak extra věta ale přesto mně zaujala. Rozhodně jí jednou v běžném životě použiju a vzpomenu si na tebe.
Nakonec jsem to vzdal a číst přestal.
(Víš když píšu denně komentáře tak jako v továrně se občas oběví vadný kus - at je sebe automatičtější. A ten vadný kus je tenhle komentář. V tomhle komentáří pusobím jako bohatý fracek, a hur! Protože jsem porušil spoustu věcí které v komentářích dodržuju.)
Tímto se ti omlouvám!
Podepsán: Magicmax č.02

4 Smokie Smokie | Web | 31. října 2016 v 18:37 | Reagovat

[3]: Magicmax č.02? Vás je víc?!
Jejda, tím se vůbec nezatěžuj. Pohodka ;). Já nestojím u lidí s pistolí přiloženou k jejich hlavě a nenutím je číst si výplody mojí choré mysli. Jsem ráda, že jsi tu vůbec nechal koment a chodíš sem. ;)

5 Magicmax Magicmax | Web | 31. října 2016 v 19:01 | Reagovat

[4]: To je dobře! Já už párkrát málem držel pistoly u hlavy protože mi nenapsal kkomentář - ale to byly jiný případy.
Magicmax - podpis pod omluvou, č.02 - rozhodl jsem se začít počítat kolikvadných komentu udělám.
Jsem rád že to bereš tak jak si psala v poslední větě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama